Původní text pro TEDx Prague ED 2022.
Věříte, že se dětí učí, aniž by k tomu kohokoli potřebovali? Ono totiž důvěřovat v to, že se lidé učí kdykoliv, kdekoliv, a to, co zrovna potřebují, je neuvěřitelně složité. Většina z nás starších má pocit, že bez intervence, vysvětlování, někdy dokonce bez pomoci trestů a odměn, se učit nelze. To je pravda, pokud zavřete děti do školních tříd s rozvrhem hodin a rigidním plánem učení. To pak důvěra v to, že to může být úplně jinak, skutečně vypadá jako šílenství.
Nabídnu vám můj krátký příběh. Příběh, který začíná asi před čtyřmi lety, kdy jsem žil v Anglii a učil na soukromé škole. Samozřejmě tam nebylo vše ideální, ale měl jsem motivované žáky a výborné podmínky k učení. Bylo to zkrátka dobré místo.
Jedno sobotní ráno jsem jen tak ze zvědavosti otevřel automatický email, který mi chodil z online portálu pracovních příležitostí. Palcem jsem ležérně sjížděl dolů a najednou mě zaujal oranžový nápis a logo Summerhill school. O této škole jsem kdysi dávno slyšel v přednáškách docentky Váňové na pražském peďáku. Začtu se a zjistím, že moje zkušenosti a dovednosti odpovídají tomu, co píší v inzerátu. Nastal složitý čas rozhodování, letních prázdnin a já jsem dostal pozvání k pohovoru.
Na pohovor jsem přijel s minimem očekávání a tím, že když nic jiného, alespoň to místo z učebnic pedagogické historie uvidím. Byl to zážitek. Například jsem byl grilován na plénu asi 50 žáků a učitelů v nejrůznějších oblastech. Třeba jak budu podporovat zájem studentů a organizovat výuku, chtěl vědět jeden ze starších žáků. Jiný vyzvídal, jak moc se vyznám ve Hvězdných válkách a zda jsem viděl všechny filmy. Pokud by to zajímalo i vás, tak jsem viděl všechny filmy ve správném originálním pořadí, ale expert nejsem. I to naštěstí stačilo na pracovní nabídku.
Jeden z největších hříchů běžného školství je nemožnost rozhodování.
Summerhill bylo místo, kde se mi převrátil pohled na vzdělávání. Díky tomu jsem dnes přesvědčen, že jeden z největších hříchů běžného školství je nemožnost rozhodování. Já jsem si naplno tuhle myšlenku potvrdil až nyní po letech ve státní škole na Novém Zélandu, kde v současnosti učím. Chodím občas do tříd nabízet speciální aktivity spojené s digitálními technologiemi. Jednou jsem takhle do jedné ze tříd přišel a jeden ze žáků, schovaný za sešitem a počítačem se tiše zeptal, jestli jsem je přišel zachránit. Byl to další střípek do mozaiky uvědomění toho, že děti by měli mít volbu, co a kdy se budou učit. Nakonec to potvrzuje i má zkušenost ze zmíněných speciálních programů na které se děti hlásili dobrovolně. Nebyl je problém obsadit a účastníci byli vždy nadšení.
Důvěra v to, že každý člověk a dítě je vybaveno schopností a motivaci se učit, by měla být ve školách zcela klíčová, bohužel tomu tak mnohdy není. Místo toho máme naplánovaný rozvoj dětských kompetencí podle jakéhosi standardu, který určuje, co a kdy je třeba vědět. Říká nám, kdy máme umět číst, psát a počítat. Ovšem bez možnosti diskuse a respektování individuálních potřeb a zájmů jedince. Já a mí kolegové pak trávíme spousty hodin vymýšlením metod a pomůcek, které mají udělat učení alespoň trochu stravitelné. Přitom učení lidí, kteří se chtějí něco dozvědět, je tak snadné. Na Summerhillu jsem nikdy nepotřeboval složitě strukturované hodiny, nebo výukové hry. Jediným cílem žáků bylo se dozvědět to, co chtějí. Z mé strany očekávali, že s tím pomohu.
Summerhill je 100 let stará internátní škola, zajímavá z nepřeberného množství důvodů. Jedním z nich je, že je to neuvěřitelně slavná škola, ale téměř nikdo jí nezná. Slavná je tak, že jsou lidé, kteří omdlévají před její branou a BBC o ní natočila seriál. Jenže když jsem o té škole mluvil s učiteli, téměř nikdo netušil, o čem je řeč. Vybavuji si, že jen jedna učitelka v Anglii si matně vzpomínala, že v šedesátých létech to byla taková hipí škola.
Svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného.
Vedle nepovinné výuky je Summerhill slavný svými školními shromážděními a demokracií. Pro mě to byla jedinečná demonstrace toho, jak děti a mladí lidé umí dělat dobrá rozhodnutí. Na shromážděních jsme otevírali témata týkající se čehokoli, co se v komunitě školy dělo. Od řešení konfliktů a hádek, přes nápady na nákup vybavení až po to, zda budeme mít prodloužený víkend. Ovšem nejdůležitější funkcí je tvorba pravidel. Tušíte kolik je pravidel ve školním řádu vaší školy? Já jsem ze zvědavosti zkontroloval pár řádů, a včetně pravidel klasifikace, které by na Summerhillu neměla význam, jich bylo zhruba 200. Summerhill jich měl přes 250!
Asi si umíte představit, že se kolem nich točí většina řešených prohřešků a změn. Sepsaná pravidla tvoří rámec soužití všech členů komunity a je nutné je respektovat. Jednoduše řečeno, svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. Což je základním kamenem demokracie na Summerhillu. Zakladatel školy A.S. Neil to shrnul do anglického „Freedom – not license“.
Možná někoho napadne, že to není nijak speciální. Dítě něco provede, tak dostane podle pravidel za uši, to všichni známe ze školy nebo domova. Ta výjimečnost systému na Summerhillu spočívá ve třech věcech. Zaprvé, kdokoliv má právo jakékoli pravidlo navrhnout, upravit nebo zrušit. Samozřejmě to neznamená, že každé pravidlo bude schváleno. Pamatuji si, že jsem několikrát řešili zrušení pravidla omezující používání mobilů v průběhu výuky. Nedošlo k tomu ani jednou.
Všechno tohle se odehrává na platformě, která dávala nám všem možnost být zákonodárcem, obviněným i soudcem.
Druhý, a asi ještě důležitější aspekt demokracie je, že pravidla jsou přijímána a vymáhána anonymní autoritou shromáždění. Nikoli učitelem nebo ředitelem, ale hlasem komunity, který dokáže vysvětlit co bylo špatně a pak hlasováním udělit navržený trest. Postižená osoba tedy nemůže být naštvaná na mě jakožto trestajícího, protože já mám stejnou autoritu jako kdokoli jiný. Před sněmem jsme si všichni rovni.
Musím se také přiznat, že to byl skvělý a osvobozující pocit, když jsem nemusel působit jako ten, za kterým děti neustále chodí a dožadují se rozřešení svých, mnohdy malicherných sporů. Pro mě to bylo osvobození a pro děti mocný nástroj, který jim dává možnost vzít řešení do vlastních rukou. Došlo tak i na situace, kdy sedmiletá holka vznesla před shromážděním případ proti dvakrát vyššímu a o 10 let staršímu spolužákovi, který jí nepustil na trampolínu v dohodnutém čase. Nebo, kdy několik dívek chtělo na sněmu řešit naší diskusi o genderu a sportu. Měli totiž pocit, že jsem se vyjádřil nevhodně a sexisticky. Dovolil jsem si předpokládal, že holky nebudou hrát fotbal, a proto bychom měli zvážit jestli takovou aktivitu nabídneme návštěvě. Tahle diskuse naštěstí skončila domluvou a nebyl jsem před sněm předveden. Do teď si, ale vybavuji tu sílu a atmosféru, kterou shromáždění dokáže vytvořit, když se třeba projednává chování hraničící s šikanou. To je něco, co nelze popsat a je třeba zažít.
Všechno tohle se odehrává na platformě, která dávala nám všem možnost být zákonodárcem, obviněným i soudcem a tvořit bezpečné hranice, které děti chrání a neomezují. A v tom je třetí jedinečnost této školy – prostředí je uzpůsobeno a vytvořeno pro děti. Jejich testování hranic, porušování pravidel a zkoušením toho, co je a co není možné. Samozřejmě, že při tom dochází k poškozování a ztrátám věcí, nebo fyzickým či psychickým útokům, ale prostředí Summerhillu s tím vším tak nějak počítá a vše je přirozenou součástí života.
Na závěr mi proto dovolte zkusit navrhnout pár věcí, kterými jsem se na Summerhillu inspiroval a věřím, že mohou být inspirací, nebo alespoň námětem do diskuze i pro vás.
Dejte dětem zodpovědnost. Svěřte jim prostor, o který se budou starat a který bude v jejich moci. Dejte jim omezené množství peněz a nechte je rozhodovat, na co je využijí. Tak svým dětem ukážete, že vaše škola patří i jim.
Umožněte svým studentům vynechat výuku. To samozřejmě je kontroverzní krok a skýtá řadu háčků. Už jen třeba najít místo, které bude bezpečné pro žáky a zároveň i pro učitele. Všichni, kdo někdy navštívili pokoje náctiletých, vědí, o čem je řeč. I přes všechny tyto nesnáze, je velmi důležité umožnit studentům se vyhnout tomu, co je v rozvrhu, a dělat něco, co je zrovna zajímá. Anebo nedělat nic. Vzpomínáte, všichni se učíme vždy, všude a za každých okolností.
Nakonec zvažte, jakou část svého rozhodování můžete přenechat členům vaší komunity. Uspořádejte pravidelná setkání všech žáků a nechte je rozhodovat o věcech, které se jich bezprostředně dotýkají. Případně dejte vašemu školnímu parlamentu skutečnou moc, která bude mít dopad na dění ve škole. Uvidíte, jak rozumná rozhodnutí studenti umí udělat. Pro mě vše zmíněné znamená vzdát se dílu kontroly a přijmout pozvání do velmi hlučného, lehce chaotického, a hlavně dynamického světa dětí. Znamená to přijmutí to, že některé věci nebudou skvělé, či nebudou fungovat vůbec. A hlavně, že je dětem třeba dát skutečnou moc rozhodovat a brát vážně procesy a výsledky jejich rozhodnutí. Právě zde leží velký bod zlomu pro mnoho z nás. Zlom, který je třeba udělat v našem přístupu, myšlení, a nakonec i skutcích. Proto dejme dětem důvěru rozhodovat. Děkuji.